Historie a SSSR
Dějiny
Po celou dobou své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Počátky Ruska¨.
První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862.[13] Roku 882 dobyl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev a založil Kyjevskou Rus, která se načas stala hlavní východoevropskou mocností. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu.
V 11. a 12. století byla Rus oslabena vnitřními boji a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Batu-chana a byla ovládnuta Zlatou Hordou, jež se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů. Expanzi ze strany Švédů a Řádu německých rytířů zastavil kníže Alexandr Něvský.
Sjednocení Rusi pod Moskvou
- Související informace lze nalézt také v článcích Moskevské velkoknížectví a Zlatá Horda.
Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále závislá na Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Roku 1380 využil moskevský velkokníže Dimitrij Donský vnitřních problémů mezi Tatary a porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskevský stát se však stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu.[14] Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii.
Carské Rusko
- Související informace lze nalézt také v článcích Ruské carství a Ruské impérium.
Rozmach ruského carství se zastavil v období vnitřních bojů (tzv. smuta) po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.—17. století. Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov; dynastie Romanovců následně vládla Rusku až do roku 1917. V 17. století získalo Rusko většinu Sibiře a Levobřežní Ukrajinu. Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu; na počátku 18. století dovedl Rusko k vítězství v tzv. severní válce proti Švédsku a na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 přijal Petr titul imperátora a stát změnil název na Ruské impérium.
Vláda Kateřiny II. Veliké (1762—1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem a Polsko, které doufalo v osvobození, se naopak muselo podrobit Rusku.
Po dalších územních ziscích (Gruzie, Ázerbájdžán, Dálný východ) oslabila zemi Krymská válka v letech 1853—1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj, který je vedle Puškina a Dostojevského největší postavou ruské literatury 19. století. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904—1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo.
Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války.
Ruská revoluce a Sovětský svaz
- Související informace lze nalézt také v článku Sovětský svaz.
7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí. Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být proti bolševikům silným protivníkem, a to ani přes intervenci Francie či Británie. Bojů se účastnily také československé legie. V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství.
Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.
Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně.
22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. Jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu.[15] Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa.
Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Ukrajinec Nikita Chruščov v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období.[16] Následující desetiletí provází určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; je zahájen sovětský kosmický program. Éra Chruščovova následníka Brežněva je pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad. V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace.
Nezávislé Rusko
Po roce 1989 měl být Sovětský svaz, pro jehož zachování se vyjádřila v referendu většina voličů, reorganizován ve volnější federaci. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 byla RSFSR oficiálně přejmenována na Ruskou federaci.
V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, kdy Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob vznikli tzv. oligarchové. 31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimira Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii
